Komunitní přírodní zahrada na sídlišti v Praze?!

Aneb cesta je cíl...

 

Jak to všechno začalo

Většinu svého života jsem žila spokojeně a nenápadně. Hlavně nijak nevyčnívat. Nic neřešit. Všem vyhovět. Až přišel náraz a prozření. A – životní zlom. Odkudsi zevnitř se drala touha žít život v pravdě. V přirozenosti. Tak, jak to cítím já, ne jak se mě snaží usměrnit okolí. Tehdy jsem si také uvědomila, že lépe nebude zítra, že nejlépe je právě teď. A tak jsem přestala snít o domečku se zahrádkou a pustila se do budování zahrady kolem paneláku na sídlišti…

Spustila to moje nejstarší dcera: „Když něco chceš, tak to udělej!“ Fajn, tak jsem vyvěsila na nástěnce v přízemí výzvu, co si takhle udělat společně zahradu kolem domu a rovnou i nakreslila plán, co by kde mohlo užitečného růst. A čekala. Čekala, že se okamžitě zvedne vlna zájmu, vznikne „komunita“ podobně naladěných lidí, kteří se už nemohou dočkat, až zaboří své rýče a lopatky do trávníku venku. Že budeme sdílet volný čas i jinak, když už spolu bydlíme v jednom domě, aniž bychom byli odděleni plotem. Rychle jsem vystřízlivěla. Reakce byla nulová. Nebylo to dobré, ale ani zlé. Viděno perspektivou optimisty to znamenalo, že nikdo není ani zásadně proti! A to mi stačilo…

Jak to nabíralo na obrátkách

Protože jsem nevěděla, jakou šanci na přežití zahrada má, snažila jsem se o nízkonákladovou realizaci. To znamená, že jsem cestou ze školky s nejmladší dcerou sekala srpem přerostlou suchou trávu na neudržovaných pozemcích na mulč, zatímco ona likvidovala svačinku, sbírala s ní kamení, z každého nákupu v supermarketu tahala několik kartonových krabic, procházky po okolí využívala k vyrýpávání divizen z náletu (mimochodem bez lopatičky ven ani nevyrážím), nosila v kyblíčku koňský trus od nedaleké jízdárny. A také sháněla po známých jakékoli přebytky rostlin, kterých by se zbavovali. A protože to byla moje první velká akce tohoto druhu, volila jsem realizaci po „partyzánsku“, tedy pod rouškou tmy nebo v době, kdy jsou „slušní lidé v práci“. Můj táta mi mašličkou označoval náletové ořešáky v lesíku, které bych si mohla vyrýt a odvézt do Prahy. Ovocné stromy a keře jsem zasponzorovala. Natolik jsem projektu věřila. A pletivo proti okusu našla ve šrotu…

Prvními rostlinnými zbytky jsme chodili „krmit“ jablůňku, jak s oblibou říkala nejmladší dcera, když pod ni zahrabávala slupku od banánu.

Tehdy mě při práci začali oslovovat další „spolubydlící“. A prostřednictvím zahrady jsme začali komunikovat. Zjišťovat, jak se kdo jmenuje, kde bydlí, co dělá. Přímo zapojit se ale nechtěl nikdo. Byla jsem zoufalá. A tak jsem ve své naivitě vysela do kelímků po jogurtu rajčata, slunečnice, ačokču a cukety a obcházela jednotlivé byty s žádostí o azyl pro několik rostlin. Aspoň do Zmrzlých, prosím! Tohle nejvíc bavilo mou prostřední dceru. Asi bude hrát divadlo… Kupodivu nikdo neodmítl! (Díky tomu jsme po prázdninách sklidili 10 kg rajčat.) A potom se to pomalu rozjíždělo – někdo dodal tyčky k rajčatům ze starého sušáku, někdo recept na rajčatové čatný či dýňovou hořčici, další cibule pravých holandských tulipánů. Nebo aspoň půjčil kosu, vidle, lopatu. Nebo vysbíral odpadky, kdykoli se na zahradě objevily.

A jaká je bilance po roce? Od podzimu máme kompostér. Vyrobený z vyžebraných palet. Dík za to patří mému šikovnému manželovi. Na jaro chystáme altán z proutí (chcete-li pomoct s jeho výrobou a přiučit se práci s proutím, jste vítáni) s posezením z repasovaných křesel od kontejneru. Mým snem je společné grilování. Rádi bychom zkusili i zvýšený zeleninový záhon. V hlavě mám nápad na akci Adoptuj svou rostlinu či Vysaď svou rostlinu.

Co mě trápí, je to, že se stále nedaří zapojit více lidí. Když mě občas zachvátí pochybnosti, jestli to má vůbec smysl, vrátím se ve vzpomínkách na úplný začátek. Na den, kdy jsem s několika krabicemi a taškou suché trávy zamulčovala první keř arónie a rybízu a vysypala první tašku posbíraného kamení na skalku. Tenkrát to bylo krušné a marné! Ve srovnání s tím se dnešek jeví jako velký úspěch. Vždyť zahrada se rozrůstá dál…

A jak to skončí?

Možná zní slova komunitní zahrada ve spojení s tím, co se kolem jednoho obyčejného paneláku na Libuši skutečně nachází, hodně nadneseně. Pro mě ale představují sen, vizi, ideál, směr, kterým se moje činy ubírají. A to stačí. Vždyť samotná cesta je třeba cíl…

Pokud vás zajímá víc, podívejte se i na naše internetové a facebookové stránky www.kohlerova.cz/libus a www.facebook.com/zahrada.libus. Rádi bychom šířili povědomí o tom, co se u nás děje, i dál.

 Autor: Monika Kohlerová