menu
CZ

Seriál z USA: Tři sestry a bílá kukuřice

V posledním příspěvku jsem psal o tom, jak se indiánské komunity snaží zlepšit svoje zdraví propagací zahradničení a aktivního způsobu života. Jedním z dalších projektů, které se týkají indiánských tradic a udržitelnějšího způsobu života, je pěstování tradiční odrůdy kukuřice, která byla součástí stravy indiánských kmenů po celá staletí a dnes se znovu stává součástí jídelníčku a tradičních pokrmů.

  

Jak už bylo zmíněno, komunity původních amerických obyvatel se potýkají s velkou prevalencí obezity a cukrovky nejen u dospělé populace, ale i u dětí. Na vině je především nezdravá strava plná cukrů a tuků. Náchylnost na tyto choroby je navíc u indiánské populace mnohem větší než u ostatních američanů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O obnovu a zachování tradičních indiánských pokrmů a potravin se zde pomalu začíná projevovat zájem. Patří sem i projekt za obnovu pěstování tradiční odrůdy tzv. bíle kukuřice, v originále Iroquois White Corn. Jedná se o starou odrůdu, která je poměrně dost odlišná od té, kterou známe (viz foto). Cílem projektu je propagovat tuto původní odrůdu a přinést ji zpět do jídelníčku místních komunit. Jedná se o iniciativu, kterou můžeme zařadit mezi tzv. „slow food“ hnutí.

 

Zmíněná odrůda má nižší glykemický index než běžná kukuřice. Znamená to, že se komplexní cukry v ní obsažené štěpí na glukózu pomaleji a nezvyšuje se tak rychle hladina cukru v krvi, což je prospěšné právě pro diabetiky. Kukuřice se buď vaří na polévku nebo jako příloha, případně se praží a následně se z ní mele mouka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Od koordinátorky projektu jsem si koupil menší sáček za pět dolarů, a připravil sem si ji doma jako přílohu. Samotná zrnka vypadají spíše jako fazole než kukuřice a i jejich chuť je daleko více škorobovitá, než sladká jako u běžné kukuřice. Tato odrůda se musí poměrně dlouho vařit, aby změkla, a to minimálně dvě hodiny a před přípravou je ji třeba nechat ještě minimálně hodinu nabobtnat ve vodě. Jako příloha je to chutově poměrně nevýrazná záležitost. Škrobovitá chuť není nepříjemná, ale klasická kukuřice díky své sladkosti je určitě chutnější. Umím si představit, že se mohlo jednat o základní, vydatnou surovinu pro místní kmeny, kterou dále upravovali a byla výborným zdrojem dlouhodobější energie.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bílá kukuřice je součástí i „Tří sester“. To je tradiční způsob pěstování kukuřice, fazolí a tykve pohromadě. Jedná se o původní indiánský systém pěstování plodin, který dnes nazýváme permakulturou. Využívá vlastností jednotlivých rostlin ku prospěchu všech. Kukuřice tvoří opěru pro rostliny fazolí, které se po ní vinou nahoru. Fazole zase díky mykorhýze na svých kořenech zpřístupnují dusík jako hnojivo pro kukuřici a tykev. Kořeny kukuřice navíc uvolnují do půdy cukry, které podporují činnost mykorhyzních bakterií. Tykev svými velkými listy chrání okolní půdu před růstem plevelů, vodní erozí a vysycháním. Dohromady produkují Tři sestry více s menším zavlažvání a potřebou hnojiv. Takový systém má až o 20 % vyšší výnos v porovnání se samostatným pěstováním kukuřice, fazolí a tykví.

 

 

 

 

 

 

 

Reportáž o projektu Iroquois White Corn zde.

Autor: Jan Richtr, stipendista Fulbrightova programu (richtr.jan@gmail.com)

Autorem článku je Veronika

Podobné články
Veronika Makovská
27.08.2015

Malmö je třetí největší město Švédska, žije v něm 300 000 obyvatel, 30% jeho obyvatel se narodilo mimo Švédsko a pochází ze 175 zemí světa, 40% lidem je méně než 35 let a každá čtvrtá cesta ve městě je vykonána na kole.  To ... Číst dál >